Marie Krátká je jednou z mála žen v České republice, která se věnuje střelbě na pozici instruktorky střelby. Ke zbraním si vytvářela kladný vztah už v dětství se dvěma bratry a střelbou ze vzduchovky. Marie se střelbě věnuje od roku 2005 a 8 let vykonávala aktivní službu v armádě. Ke zbraním přistupuje s respektem a je si vědoma, že výcvik a disciplína jsou u zbraní velice důležité.

Ženy, zbraně & Marie Krátká

Vy jste se o zbraně začala zajímat již v dětství. Co vás přesvědčilo k tomu, že se staly zároveň Vaší profesí?

My jsme na vesnici v baráku měli vzduchovku, to byl takový normální základ na vesnici. Všechny děti uměly střílet ze vzduchovky. Později si táta udělal zbrojní průkaz a měl doma pistoli.

Potom jsem studovala vyšší odbornou školu v Čáslavi, kde má Armáda ČR základnu. Tam jsme se jako studentky začaly kamarádit s vojáky a já jsem v průběhu studia na vyšší odborné škole zjistila, že existuje Univerzita obrany, obor Ekonomika obrany státu, a dokonce i zaměření Logistika, což mě bavilo. Tam jsem nakonec studovala tři roky na denním studiu jako voják z povolání a zjistila jsem, že mě to i baví. Po ukončení studia jsem v práci u útvaru v Čáslavi potkala budoucího manžela.

A měli jsme společný koníček. Jezdili jsme spolu na střelnici, a když se potom narodila první dcera, manžel založil profesionální střeleckou školu. Mysleli jsme to jako vedlejší projekt, co kdyby se naše škola rozvinula dál. A postupem času jsme zjistili, že lidi to zajímá. Že se jim líbí, že se k nim chováme lidsky a přátelsky, v klidu našim klientům poradíme s tréninkem.

Nicméně náš první záměr trénovat střelbu se úplně nechytil, vlastně se to otočilo z druhé strany, že od zážitků si klienty přivedeme na přípravu na zbrojní průkaz a potom k nám tito lidé chodí trénovat už jako držitelé zbrojních průkazů.

Jste jednou z mála žen na pozici instruktorky střelby. Na tomto poli obecně pracuje naprostá většina mužů. Máte nějaký postřeh, proč tomu tak je? Jsou důležité nějaké předpoklady typu fyzická zdatnost?

Tím důvodem může být základní vojenská služba. Ta byla primárně pro mladé muže, takže ženy se ke zbraním tolik nedostaly. A ženy to vždycky braly jako takovou chlapskou záležitost. Já jsem nastupovala do armády v létě 2005, kdy vznikala profesionální armáda. Vize byla tehdy taková, že v armádě bude 20 % žen. Takže v té době už nebylo nic divného, že žena jde do armády.

My se snažíme dělat trochu i osvětu ženám, protože je důležité, pokud má například manžel doma zbraně, aby žena aspoň věděla, jak zbraň správně vzít do rukou, zkontrolovat, jestli není nabitá, jak ji přenést, převážet (pokud by měla zbrojní průkaz). Střelba dnes už fyzicky náročná není, musíte ustát zpětný ráz, ale můžete střílet i vsedě s oporou nebo vleže. Moderní zbraně jsou vyrobené tak, že zpětný ráz zvládne i úplný začátečník. Střelba je pohodlná, takže fyzickou zdatnost bych tam úplně nepotřebovala upřednostnit.

Pocítila jste někdy rozdílné chování k mužům a ženám v rámci vašeho povolání? Případně, pocítila jste někdy, že někdo znejistil díky tomu, že v této funkci očekával spíše muže než ženu?

Osobně jsem to nepocítila. V pozici instruktorky to naopak lidé často vítají jako takové příjemné překvapení, že se jich ujme žena. U mladých lidí, slečen, vidím, že se cítí komfortně a příjemně, když vidí, že trénink povede žena. Některé klientky mě dokonce vyžadují, jezdí cíleně za mnou jako za ženou. I na střelnici, když vidím, že slečna je taková nejistá, tak si ji spíš do rukou vezmu já a chlapy dám našim chlapům. Chceme, aby se u nás klienti cítili při střelbě opravdu dobře. Já vedu zážitkovou střelbu, teambuildingy a trénink střelby s tím, že vyšší úrovně už vede manžel s mým kolegou.

Střelecká škola Shorty Tactical.  Ženy lépe naslouchají instrukcím než muži.

Jsou ženy častými klientkami na zážitkovou střelbu? Nebo jsou raritou?

Ženám chybí motivace, pošťouchnutí. Samo od sebe je to nenapadne. Je dobré, když muž, který chodí na střelnici střílet, řekne manželce „pojď, tady je střelecká škola a oni ti to ukážou“, a tím motivuje partnerku, aby se se zbraněmi seznámila.

Anebo je to v případě, kdy paní koupí pro muže zážitek a my se paní zeptáme, zda by to chtěla taky zkusit. Půjčím jí zbraň, která je pohodlná a podle zkušeností, na které se na začátku ptám. Většinou mi odpoví, že mají zkušenosti se vzduchovkou. A kolikrát právě ženy lépe poslouchají instrukce než muži, dbají mých pokynů a o to lépe se trefují do terčů.

Takže se nám i stává, že manželský pár na střelnici střílí a muž povídá „vždyť jsi lepší než já“. Chlapi většinou pospíchají, střílí rychle, ale ženy mě poslouchají, zpomalí, zklidní střelbu a opravdu trefují terče.

Proč si ženy pořizují zbrojní průkaz?

Zbrojní průkaz si u nás třeba udělala slečna, která říkala, že by s námi chtěla jezdit na závody. A i tam ta cesta byla taková, že koupila tatínkovi zážitek. Přijeli spolu a v ten den si střelbu vyzkoušela taky. Později se vrátili na střelnici spolu podruhé, potřetí, až se domluvili, že si udělají zbrojní průkaz. Oba dva k nám chodí trénovat, a navíc tato slečna trénuje sportovní střelbu a jezdí s námi na závody.

Druhá věc je, že když jsou doma zbraně, aby ji žena uměla ovládat, mohla ji převážet. Případně se stává, že jsou zbraně v rodině např. u dědečka, který je myslivec a má doma brokovnice, pušky. Ženy si potom dělají zbrojní průkaz pro případ, že by dědeček odešel a rodina by zbraně dědila.

Jaké společnosti si obvykle objednávají teambuilding na střelnici?

U teambuildingu to bývá namíchané. Úplně ale netvrdím, že na teambuilding jezdí ženské firmy. Buď je to namíchané, anebo spíš chlapi. Ti vyhledávají akční teambuilding.

Teambuilding probíhá na střelnici, kdy podle předchozí domluvy pár hodin hodiny střílíme, děláme přestávky na jídlo a občerstvení, které je samozřejmě bez alkoholu.

V rámci nabírání zkušeností a dovedností jezdíte na střelecké závody. Jak funguje toto prostředí směrem k ženám?

Já začala jezdit na střelecké závody s manželem. Hodně se mi tam líbilo, protože se chlapi snaží poradit, vyjít vstříc, a třeba i zmíněnou klientku si jako začátečnici vzali stranou a dali jí dobré rady, byli sdílní. Zkušení střelci jsou na závodech opravdu vstřícní. Chtějí se podělit o svoje zkušenosti s námi ženami.

Ten přístup k ženám je velmi pěkný, a na úplně prvních závodech, kde jsem byla jediná žena, mě dokonce ocenili medailí za mimořádný výkon.

Rodina

Ovlivňuje vaše profesní zaměření výchovu Vašich dětí?

Střelba sama o sobě je práce s hlavou. Na střelnici přesně musíte vědět, co děláte, přemýšlíte nad tím, jak manipulujete se zbraní a musíte to mít všechno pod kontrolou. Nevím, jestli se to promítá do výchovy dětí, ale my naše dcery vedeme k zodpovědnosti. Na střelnici je to o tom, že kdyby vyšla rána při mířené ráně jistoty, tak je to vaše zodpovědnost, zda byla rána jistoty opravdu mířená. Proto i ve výchově dbáme na to, že když už něco děláš, tak to dělej pořádně a za své činy si neseš svoji zodpovědnost.

Nevím, jestli je to zbraněmi, možná je to i našim přístupem k životu, my jsme klidní rodiče. Nemám ráda výbušné typy.

Co střelba může děti naučit? Co jim přináší?

Určitě disciplínu, dovednost zklidnit hlavu. Dítě se zamyslí a přemýšlí nad tím, co dělá a pak už si to zautomatizuje. Je to i o zodpovědnosti. Jednoduše ví, že nemůže udělat chybu, ví, že na střelnici se nemůžou dělat srandičky. Ano, můžeme tam prohodit nějaký vtípek, ale rozhodně to má svoje meze.

Vy máte zbraně doma. Jak k nim vaše děti přistupují? Jak je vnímají?

Důležité je, že máme doma zvlášť zbraně, zvlášť zásobníky, a zvlášť náboje. To je základ všeho. Naše dcery ví, jak zbraň vypadá, byly s námi na střelnici, takže poznají prázdné nábojnice a celý náboj, ale doma se ke zbraním nedostanou.

Pokud doma například potřebuji zbraň vyčistit nebo vyměnit součástku, dám ji na stůl vybitou, v bezpečném stavu bez zásobníku a bez nábojů a dcery přijdou, mohou si na ni sáhnout, prohlédnout si ji. Berou to jako normální věc, zbraně znají od malička.