„Na velkou krizi potřebujeme mít dostatečný počet vygenerovaných záloh. Na to, abychom zavedli nějakou vojnu, na to je potřeba společenskou shodu, ale ta tu není,“

řekl náčelník Generálního štábu Armády ČR genpor. Karel Řehka po nedávném velitelském shromáždění. Konstatování generála Řehky je samozřejmě pravdivé. Co je ale s podivem, je fakt, jak pomalu, těžce a jakoby zcela náhodně se tato, a jí podobné pravdy o stavu našich ozbrojených sil, derou na povrch.

V loňském roce byly vydány důležité strategické dokumenty typu Bezpečnostní strategie ČR, Obranná strategie ČR, či Koncepce výstavby AČR do roku 2035, ve kterých se o této situaci v podstatě neobjevuje žádná skutečně relevantní zmínka, pokud nevezmeme v úvahu ploché konstatování, že personální situaci a budování záloh budou řešit další navazující dokumenty. Postoj našich politiků k tzv. mobilizaci, a hlavně odvodům a nějaké navazující formě vojenského výcviku populace ČR je od doby přechodu na profesionální armádu v roce 2005 poměrně populistický, i když se v souvislosti s pokračující válkou na Ukrajině postupně mění, a to od zcela zásadního odmítání jakékoli formy vojenské služby (obava ze ztráty volebního potenciálu?) až po vynucené dnešní přiznání, že něco bude nutné udělat.

Jeden z těchto názorů chci ale zdůraznit, protože velmi dobře popisuje, jak správně přistoupit k této situaci kolem záloh a co vojáci musí udělat proto, aby vzali některým nerozhodným, ale vlivným a rétoricky zdatným politikům prostor k manévrování a případným výmluvám, anebo naopak je podpořili v jejich snaze o nápravu pochybného status quo: „Návrat vojny tak, jak ji někteří pamatují, je nereálný,“ poznamenal místopředseda výboru Jan Hofmann z nejsilnější vládní ODS. Míní, že armáda by měla předložit politikům několik variant a ti by pak rozhodli, zda některou z nich vyberou, nebo zda nevyberou žádnou. Ano, poslanec Hoffman má pravdu, zpracováním scénářů a kalkulace skutečné potřeby velikosti a schopností naší armády včetně jejich záloh (podle souboru stanovených úkolů ze zákonů či jiných strategických dokumentů) je přesně ten podklad, nad kterým je možné se zamyslet, argumentovat, a nakonec vybrat či nevybrat. A musí ho zpracovat odborníci, tedy především ti armádní.

Každý scénář či varianta má svoje strategická východiska, rizika, silné a slabé stránky, můžeme je řadit od těch nejvíce pravděpodobných až po ty nejnáročnější z hlediska zdrojů. Tím, že je o některém scénáři nakonec rozhodnuto a bude realizován, se zcela transparentně a adresně dělí i odpovědnosti aktérů navrhovací, rozhodovací a prováděcí části celého procesu mezi politickou doménu – vládní část (vytvoření zdrojových podmínek, dlouhodobá podpora a pozitivní komunikace s veřejností) a vojenskou doménu – MO ČR a GŠ AČR (realismus, relevance, efektivní, hospodárné a ekonomické provedení scénáře).

Příspěvky na téma mobilizace a povinná základní služba, které se začaly velmi rychle po vystoupení genpor. Řehky objevovat v médiích, mají jedno společné. Dívají se na zmíněnou problematiku strnule, prizmatem našich současných znalostí a minulých zkušeností. Točí se kolem nálady ve společnosti, nedostatku těch či oněch zdrojů a ani jeden mediální příspěvek nenabídl alespoň trochu konkrétnější analýzu situace, nedej Bože náznak inovativního řešení.  Svůj význam však tyto příspěvky mají – vnesly neklid do veřejného prostoru a nastavily nové, akutní téma k řešení politikům i vojákům.

Ve vojenské mluvě „byl zahájen průzkum bojem a zpravodajská příprava oblasti operace“.

Můj příspěvek je zamýšlen jinak, a to jako zahájení odborně relevantní diskuze mezi těmi, kteří mají z doby minulé zkušenosti a znalosti z oblasti plánování a provádění odvodů a přípravy záloh jako dvou základních předpokladů úspěšné mobilizace sil a prostředků v době válečného stavu státu, případně stavu jeho ohrožení. Ne vše, co bylo v rámci ČR implementováno v minulosti, je možné dnes použít, stejně jako není možné beze zbytku použít zkušenosti z jiných zemí. Vhodnou kombinací je však možné vytvořit fungující systém odpovídající historickým, demografickým i ekonomickým podmínkám, které v České republice máme. A hlavně nelze už jen dále diskutovat v médiích, nebo prostě tiše čekat na zázrak.

K čemu potřebujeme zálohy?

1. Zvýšení operační kapacity: záložní síly umožňují armádě zvýšit svou celkovou operační kapacitu v případě potřeby a uhrazovat ztráty při vedení bojové činnosti jednotek
2. Doplňování aktivních sil: v případě potřeby mohou záložní jednotky doplňovat nebo posilovat profesionální jednotky tam, kde charakter úkolu nevyžaduje nasazení profesionálů či je nemáme k dispozici v potřebných počtech a čase, např. při ochraně a obraně objektů kritické infrastruktury apod.
3. Zajištění doplnění odborných dovedností: záložní jednotky mohou mít specializované dovednosti nebo znalosti, které nejsou běžně k dispozici v aktivních silách.
4. Podpora civilních orgánů v době krize: armáda může využít záložníky k poskytování pomoci při situacích krizového charakteru, jako jsou přírodní katastrofy, humanitární mise nebo podpora vnitřní bezpečnosti.
5. Propojení profesionálních sil a společnosti: udržení pocitu odpovědnosti veřejnosti za obranu státu a zvyšování její celkové připravenosti cestou různých programů (POKOS).

Kolik máme dnes záloh, které mají vojenský výcvik?

Tabulka: Vývoj počtů vojáků v armádě od konce druhé světové války. Zdroj: Armáda ČR.

Tabulka výše ukazuje klesající vývoj počtu vojáků základní služby od doby vzniku samostatné ČR až do přechodu na profesionální armádu v roce 2005. Pokud však sečteme počty ve sloupci „Celkem“, dostaneme se k ohromujícímu číslu 330 tisíc osob, které za sebou mají vojenskou službu a v určitém slova smyslu mohou být ještě i dnes považovány za „částečně použitelné“ zálohy. Toto označení záloh volím proto, že jmenovaní patří do věkové skupiny mezi 40-50 lety, většina z nich už není v nejlepší fyzické či zdravotní kondici, neumějí ovládat současnou bojovou techniku a zbraně, ale pořád je tu předpoklad, že jsou rychleji přecvičitelní než současná mladá generace, která vojenskou základní službu nezažila. I tato skupina se začne velmi rychle snižovat počínaje rokem 2033 (dosažení 60 let jako konec branné povinnosti) a v roce 2043 už bude mít hodnotu 0.  Pro další úvahy však předpokládejme, že alespoň 20 % z této skupiny záloh je po přecvičení nasaditelných, což je pořád cca 60 tisíc osob. Jen chybí systém.

Další skupinou jsou aktivní zálohy. Obdoba nynějších aktivních záloh nebyla v branných systémech z let 1918–1989 známa, ten současný v roce 1999. Útvary aktivních záloh začaly být následně soustavně budovány od roku 2002. K dnešnímu dni jsou jejich stavy na cca 4,5 tis. osob ze zamýšleného cílového počtu 10 tisíc v roce 2030. Jejich využitelnost je myslitelná v bodech č. 2-5 výše, nicméně početně, výcvikem a vybavením a také způsobem budování jednotek aktivní zálohy v současném konceptu nenaplňují bod č. 1.

Nikde se mi bohužel nepodařilo dohledat informaci o tom, na základě jakých úkolů, případně konkrétního předurčení a z toho plynoucích kalkulací byly stanoveny ony cílové počty v roce 2030. Ale jelikož ani tempo naplňování cílového stavu nezaručuje jeho dosažení, je na čase otevřít diskuzi, zda současný koncept AZ je stále ještě (a to i ve světle války na Ukrajině) validní a pro AČR a ČR jako takovou přínosný.

Kolik záloh tedy skutečně potřebujeme?

Tady se dostáváme k otázce přípravy a testování scénářů, o kterých byla řeč na začátku příspěvku. Pro ilustraci uvádím možný scénář použití záloh k ochraně ODOS podle bodu č. 2.

Celkový počet těchto objektů v minulosti dosahoval čísla až 10 000, nicméně pro náš scénář vybereme pouze 1 000 objektů, které si v případě krizového stavu skutečně zaslouží ochranu a střežení (produktovody, sklady, železniční uzly, tunely, letiště, mosty, významné průmyslové podniky apod.) Při kalkulaci, že na každý vybraný objekt budu potřebovat (podle jeho velikosti) přibližně četu vojáků, tedy 30 osob (kalkulace střežení 24/7 v několika směnách a dlouhodobá udržitelnost), pak získám celkové potřebné počty 30 000 osob. Dále je nutné zvážit umístění těchto ODOS v rámci teritoria ČR – jednotka, která bude znát terén a prostředí, bude v něm mít vazby a kontakty na klíčové osoby ze svého civilního života, bude výrazně efektivnější, než jednotka přivelená. A samozřejmostí by měl být i teritoriálně centralizovaný systém velení a řízení takto rozmístěných jednotek, nejlépe cestou Velitelství teritoriálních sil, ve spolupráci krajských vojenských velitelství a hejtmanství.

Další scénář popisuje použití záloh ke zvýšení operační kapacity armády podle bodu č.1.

Výchozím bodem úvahy je, že každý prapor či oddíl druhu vojska by potřeboval minimálně alespoň jednu záložní rotu včetně velitelského sboru, která bude v průběhu svého výcviku sladěna s doplňovanou jednotkou, bude znát a ovládat její výzbroj, systém velení apod., a tedy bude velmi rychle nasaditelná. Pokud takto přepočítáme potřebné počty rot podle aktuální struktury AČR (pouze pozemní síly), pak dojdeme k počtu cca 18 rot/baterií, tedy cca 1800 osob.

Scénáře pro další využití záloh podle bodů 3-5 jsou početně méně náročné, můžeme uvažovat o stovkách osob.

Pokud sečteme personální požadavky naznačených scénářů na pokrytí úkolů svěřených záložním jednotkám, pak jsme stále ještě v počtech osob s vojenskou základní službou, či členů současných AZ, a to až do roku 2033. Pak se situace začne zhoršovat. Problém je ale jinde, a to v materiálním vybavení těchto záloh a v personální a infrastrukturní části zabezpečení výcviku záloh.

Zdroj: Gen. František Mičánek, www.cevroarena.cz; AN