Seriál o úspěšných ženách v oboru bezpečnosti pokračuje. Tentokrát přinášíme rozhovor s mluvčí HZS Královéhradeckého kraje, poručnicí Martinou Götzovou.

SecurityGuideBezpečnost pro širokou veřejnost

HZS KHK Martina Götzová

Čím jste chtěla být jako malá? Měla jste pro dívku netypické zájmy?

Když jsem byla malá, ani mě nenapadlo, že bych mohla někdy pracovat u hasičů. Vzpomínám si, že jsem měla typické sny o budoucím povolání: Chtěla jsem být buď učitelka nebo lékařka. Myšlenka studovat medicínu se mě držela ještě na začátku střední školy, ale nakonec jsem se vydala směrem humanitních studií. Po gymnáziu jsem studovala žurnalistiku a politologii.

Jak jste se dostala k hasičům?

Před nástupem k hasičskému záchrannému sboru jsem působila jako tisková mluvčí Královéhradeckého kraje. V některých aspektech jsem měla k oblasti už z této pozice blízko. Kraje s krajskými bezpečnostními složkami spolupracují a svou nezastupitelnou roli mají v oblasti krizového řízení. Když se pak naskytla možnost ucházet se o místo tiskové mluvčí hasičů, vzala jsem to jako novou životní výzvu. O „hasičině“ jako takové jsem příliš nevěděla, ale zato jsem znala novinářské prostředí a principy, jak má tiskový mluvčí pracovat. Pak už mi nezbývalo nic jiného než projít intenzivním zácvikem v oboru. Naštěstí mě ještě pořád baví učit se nové věci. A u hasičů mě toho nového čekalo a stále čeká, požehnaně.

Náplň práce mluvčí je v zásadě stejná ve všech oborech. Jsou ale aspekty, ve kterých se liší? Včem je jiné pracovat pro státní samosprávu a pro HZS?

Pozice tiskového mluvčí bezpečnostního sboru je ve služebním poměru, už tento fakt představuje určitá specifika. A to nemluvím pouze o uniformě. Stejně jako každý příslušník jsme vázáni služebním slibem a pravidly, která vyplývají ze služebního zákona.

Naše práce je o velké zodpovědnosti. Pracujeme často s velmi citlivými informacemi, se kterými musíme nakládat podle psaných pravidel legislativy i podle těch nepsaných pravidel etiky. Pokaždé, když informuji o nějaké mimořádné události, ať už se jedná o dopravní nehodu, požár nebo jiný typ zásahu, je za tím i nějaký lidský příběh účastníků, kterých se dotýkala. Někdy to nejsou příběhy šťastné, o to větší odpovědnost cítím. Zároveň to považuji za poslání v tom ohledu, že upozorněním na některé případy můžeme oslovit širší spektrum lidí, kteří se pak budou snažit vzniku mimořádných událostí předcházet.

Co si na vaší práci užíváte a co naopak snášíte hůř?

Co si na své práci užívám a co mě naplňuje, je fakt, že mám tu čest mluvit za partu velmi obětavých lidí, hasičů, kteří se při své práci často vystavují velkému riziku, aby pomohli druhým. A s tím chodím do práce každý den. Baví mě i ta skutečnost, že ač máte naplánovaný celý den, všechno může být nakonec jinak. Určitě nelze říct, že by to byla stereotypní práce.

A naopak, někdy může mít člověk horší pocit, když komunikuje mimořádné události, které končí tragicky. Takové situace nemohou být příjemné nikomu. Na druhou stranu, i to naše práce přináší. Musíme se s nimi umět vyrovnat.

Hasičské prostředí je převážně mužská doména. Jak vás muži přijali mezi sebe?

Hasičské prostředí je sice převážně mužská doména, ale neřekla bych, že ženy by mohly mít problém zapadnout. I leckterý muž by s tím mohl mít problémy. Je to spíš o charakterových vlastnostech. Pokud se vám podaří vybudovat si vzájemnou důvěru, prokážete schopnost táhnout za jeden provaz, a především, to mám na hasičích nejraději – naučíte se být i ve vypjatých situacích nad věcí a disponujete smyslem pro humor, pak je to na nejlepší cestě. V tomto ohledu jsem snad zapadla.

Měla jste někdy pocit, že musíte pracovat usilovněji, nebo něco dokazovat, protože jste žena?

Možná jsem měla doposud ve své profesní kariéře štěstí na lidi kolem sebe, ale doposud jsem nikdy nebyla do takové pozice stavěna. Pokud chci někomu něco dokázat, pak jen sama sobě.

Jak vypadá váš běžný den?

Na naší práci je nejlepší, že žádný den není zcela běžný. Ráno však většinou odstartuji sepsáním svodky událostí za předchozí den, tento pravidelný informační servis je zasílán zástupcům médií. K mé náplni práce patří správa webových stránek a také všech sociálních sítích HZS Královéhradeckého kraje, kde naši zásahovou a preventivně výchovnou činnost komunikujeme. Standardně zodpovídám novinářské dotazy, chystám podklady pro články a vyjádření. Pokud pak dojde k nějaké mimořádné události, kde se předpokládá přítomnost médií, vyjíždím v rámci operačního řízení na místo zásahu. Z toho se pak někdy může vyklubat i několikahodinová záležitost a pracovní den končí třeba až o půlnoci.

Samozřejmostí pak je, že jsem prakticky neustále na příjmu na mobilním telefonu. Nedá se říct, že by to byla práce, kterou po uplynutí pracovní doby vypouštíte z hlavy.

Jaká byla nejtěžší situace, kterou jste komunikovala?

Nejtěžší situace bývají ty, které se nás nějakým způsobem obzvlášť blízko dotýkají. Tak tomu bylo i v mém případě. Nejtěžší momenty pro mě osobně doposud byly ty, kdy jsem musela komunikovat úmrtí našich kamarádů a kolegů, hasičů.

 Co si myslíte o kvótách pro ženy?

Sama za sebe mohu říct, že nejsem přílišným zastáncem povinných kvót za předpokladu, že je ke všem přistupováno stejně a všem je měřeno stejným metrem.

Co byste poradila ženám, které chtějí uspět mezi muži? 

V prvé řadě bych nám všem přála, abychom působily v natolik uvědomělém a zdravě uvažujícím kolektivu, aby fakt, že jsme ženy, nebyl ani přitěžující, ani polehčující okolností. Pak už je to o zdravém sebevědomí, vzájemném respektu a toleranci.

Ptala se Andrea Novotná