Přinášíme rozhovor s Petrem Kábrtem, policistou, který odsloužil více jak 30 let. Mimo jiné říká: „Díky víře jsem bral práci u policie jako poslání.“

SecurityGuideAutorské články, Bezpečnost pro širokou veřejnost, Rozhovory

Petr Kábrt

Petr Kábrt (1972) strávil u policie 30 let. Začínal na obvodním oddělení, sloužil u pohraničníků i pořádkových složek, posledních 15 let však strávil jako městský policista, kde se vypracoval na velitele obvodního oddělení. Působil i jako odborný přednášející prevence kriminality. Pro Security Guide vypráví o svých zkušenostech, radostech i strastech policejní práce, o víře, a vysvětluje význam mnohdy mylně znevažované obecní policie…

Jak jsi u policie začínal?

Jako každý policajt od píky. Jako obvoďák, který se zaučoval a prošel kolečkem, abych poznal práci jako takovou. Vedli mě starší kolegové. Po určité době člověk zjistí, že by se mohl odrazit dál, že ho zaujalo nějaké téma. U mě to bylo tak, že už na škole k nám přišli náboráři z pohraniční policie (v té době se hranice ještě hlídaly, rok 1990 pozn. red.) Já byl tenkrát čerstvě ženatý a říkám jim: „Dobře, šel bych, ale potřebuji byt“ A oni: „Dobře, dostaneš byt.“ Takže nejprve jsem měl v Litomyšli obvodní praxi, a pak jsem nastoupil k pohraniční policii v Orlických horách.

Měl jsi inspiraci pro policejní práci v okolí, v rodině atd.?

Ano. Táta byl u policie jako psovod. Mně se jeho práce líbila. U pohraničníků jsem měl u sebe taky psa. Ale postupem času jsem vnímal, že tohle zařazení není pro mě úplně to pravé. Srdce mě táhlo víc k bojovníkům, k pořádkové policii, zásahovým jednotkám atd. Tak jsem se hlásil k zásahovce, ale neprošel jsem, nedal jsem to psychicky.

V jakém smyslu?

Po stránce ega. V testech se projevila určitá nevyzrálost, která by mohla způsobit problémy. Každá policejní práce vyžaduje určité charakterové a psychické vlastnosti. Nakonec tomu osud chtěl, že sice zásahovka nevyšla, ale k pořádkové policii jsem se už dostal. Tam jsem pak zůstal dalších sedm let.

U policie jsi začínal v divokých devadesátých letech. Jak na to vzpomínáš? Jak se za tu dobu změnil styl policejní práce?

Jo, devadesátky… Tam se vraždilo, auta lítala do vzduchu, řádily gangy, umírali naši kluci na ulicích… Byl jsem v té době mladý začínající polda a ty věci jsem vnímal jako normální, prostě jako součást práce, která se musí dělat. Z dnešního pohledu je to tvrdá doba, ale já to tenkrát bral, jak to bylo.

Policejní práce se změnila ve všem. V taktice zákroků, změnila se výzbroj, výstroj, styl, jakým policie vystupuje vůči lidem – obzvlášť vůči pachatelům. Taky velice vzrostla brutalita útočníků vůči policii. Byla doba, kdy nebyl problém, aby člověk sloužil sám, teď je to prakticky nemožné.

Proč jsi odešel k městské policii?

Petr KábrtV té době, tj. v roce 2002 jsem se cítil už trochu vyhořelý. Mimo policii jsme ještě s kamarádem dělali už pár let filmové kaskadéry, tak jsem si řekl, že se budu živit tím a k tomu si najdu nějakou civilní práci. Prošel jsem několik zaměstnání, ale nakonec zjistil, že ve mně ten policajt prostě pořád je. Tenkrát mi někdo řekl – tak běž k městské policii. Já to bral jako něco podřadného, tak jsem to zamítl. Ale pak jsem studoval VŠ a v hodinách psychologie začaly vyvstávat témata, která ve mně hlodala, a nakonec jsem si řekl – proč bych ty měšťáky nezkusil?

Mnoho lidí má městské policisty zafixované jako dráby, co nasazují botičky. Můžeš tento předsudek vyvrátit?

Já to vyvracet nebudu, je to totiž pravda. 😀 Ne, ale vážně: Vtip je v tom, že ta práce není jen o botičkách, ale ty botičky jsou nejvíc vidět. Stejně tak pokuty. Dopravních přestupků je prostě strašně moc.

Státní a městská policie je jiná. Začíná to už tím, že u státní policie je služební poměr, u městské pracovní smlouva. Spolupracujeme se státní policií u zásahů. Pokud na některé věci nemáme kompetence, předáme to. Máme se státní policií i společná cvičení, abychom třeba u sportovních zápasů věděli, jak máme kooperovat.

Dále jezdíme v autech vybavených defibrilátorem a spolupracujeme pomocí speciální aplikace se záchrannou službou, abychom dokázali zasáhnout, když je někdo v ohrožení života. Je to opravdu pestrá práce. Ale jak říkám, nejvíc vidět jsou ty botičky, tak to prostě je.

Setkal ses při službě s nějakými bizarnostmi?

Přemýšlím, co by měl policista považovat při své práci za bizarnost. My toho zažijeme tolik… Nestalo se přímo mě, ale od kolegů jsem slyšel, že pomáhali vysvobodit ženu z pout použitých na erotické hrátky. Já jsem jednou jel s kolegou prověřit situaci, kdy lidé nahlásili zvláštní zvuky v sousedním bytě. I z toho se nakonec vyklubaly vášnivé milenecké chvilky… Pak si pamatuju, že jsem jel na oznámení do obchodního domu, kde zadrželi zloděje. Ten člověk byl zvláštní, hlavně pohled do jeho očí… Vypadal, jako by mu to bylo úplně jedno. Za 14 dní jsem v televizi zahlédl, že ten člověk byl zatčen pro vraždu, kterou spáchal ve dnech, kdy jsme ho zadržovali pro krádež. Tak mi došlo, proč se choval lhostejně. Nějaká čórka byla proti vraždě nic… Bizarnost jako taková je pro mě každá věc, která je v rozporu s lidskou důstojností. Ať se to týká obětí domácího násilí, kdy jsem viděl, jak teenageři tlučou svoje rodiče či prarodiče, když na ulicích zůstávají ležet zmlácení nebo mrtví, prostě každá forma nelidskosti je podle mě bizarnost.

Jaké jsou dle tvého praktického pohledu největší nedostatky městské policie? Chybí ti něco?

Nemyslím si, že obecní policie nebo policie jako taková má nedostatky. Nedostatky má společnost. Policie je represivní složka a pravidla jsou daná. Lidé, kteří páchají přestupek nebo trestný čin musí počítat s tím, že jako policista ze zákona mohu použít takové donucovací prostředky, abych dosáhl cíle zákroku. Ale jedna věc mě napadá…  Když jsem nedávno odešel od městské policie, uvědomil jsem si, že mi chybí policisté v ulicích. Policisté by měli být vidět. Nejde o to, abychom měli policejní stát. Ale jsou to drobnosti – kolikrát se mi stalo, že jsem pomáhal lidi nasměrovat, poskytoval jsem první pomoc, sbíral odpad po feťácích, pomáhal jsem ztraceným dětem nebo zoufalým rodičům… Snažil jsem se být v terénu. Ale od té doby, co jsem odešel, všímám si, že policisty v ulicích skoro nevidím. Nevím, za je to jen můj dojem, nebo tomu tak opravdu je, to by asi chtělo zeptat se i jiných lidí.

Pro práci u policie musíš být ve výborné kondici. Jak probíhají zátěžové testy? A jak si udržuješ fyzičku?

Musíš splnit několik předpokladů. Musíš projít psychotesty, splnit zdravotní podmínky a projít fyzickými testy – běh, skok do dálky, kliky, veslování… Musíš se vejít do tabulek. Ale to je základ. Když pak děláš nějakou specializaci, třeba zásahovku nebo chceš k URNA, tak tam jsou ty testy mnohem náročnější. V kondici se udržovat musím. U pořádkové policie jsem cvičil denně, měli jsme to i doporučeno. Znal jsem však kluky, co z kondice vypadli, třeba kvůli zdravotním problémům. Takoví lidé pak už nepůsobí v terénu, ale jdou do kanceláře.

Na jaký zákrok obzvlášť vzpomínáš?

Těch je hrozně moc. Tak třeba… Sloužil jsem v Litomyšli. Dostali jsme s kolegou oznámení, že v okolí někdo vykrádá chaty. Přijeli jsme v noci, u chaty byl nepořádek, vyházené skříně, ale nikde nikdo… Tak jsme se dohodli, že odjedeme, kolega mě opodál vysadí, a já se přiblížím zpět. Když jsem se po tmavé cestě vracel a najednou se proti mně vynořil člověk. Houkl jsem s vytaženou zbraní: „Policie! Zastavte! Co tady děláte?“ Přitom jsem si všiml, že muž má nádražáckou uniformu. Odpověděl: „Jdu z práce z nádraží.“ Tak jsem ho nechal jít a pokračoval k chatě. Asi za čtvrt hodiny se vrátil kolega, tak jsem mu sdělil, koho jsem potkal. Kolega na to: „Ale tady nádraží není.“ Došlo nám, že to byl ten zloděj. Po nějaké době jsem se dozvěděl, že byl zadržen jinde a měl pod uniformou zkrácenou brokovnici, kterou by zřejmě neváhal použít. A já, i když jsem byl ozbrojen, pochybuji, že bych dokázal tak rychle reagovat. Tenkrát při mně stáli všichni svatí…

Netajíš se, že jsi věřící. Jak to brali kolegové? Myslíš, že Ti víra pomáhala ve výkonu služby?

Kolegové si ze začátku mysleli, že se dělám zajímavým, ale posléze to přijali. Buď jsme si o tom povídali a dohodli se, že tohle téma by nás rozhádalo, tak jsme to nechali být, nebo chtěli slyšet něco víc, tak jsem jim rád ukázal, čemu věřím… Existuje Křesťanská policejní asociace, kde se věřící policisté schází a mají svoje kaplany. Může se to jevit v českém prostředí překvapivě, a mě to taky překvapilo, když jsem zjistil, kolik lidí, kteří slouží u policie, je věřících. Myslím, že i díky víře jsem bral práci u policie jako poslání.

Ráda se ptala Andrea Novotná