V souvislosti se službou v aktivních zálohách Armády České republiky si většinou automaticky představíme muže. Pravdou však je, že náročný výcvik absolvují také dámy.

Měli jsme tu možnost s jednou z nich hovořit. Naše redaktorka Andrea Novotná respondentku zná osobně, proto se rozhovor nese v „tykacím“ duchu. Začtěte do zajímavého příběhu dívky, která se rozhodla sloužit své zemi…

Proč ses rozhodla zapojit do armády? 

Armáda mě vždycky lákala. Když jsem si vybírala vysokou, mrkla jsem i na UNOB (Univerzita obrany), ale žádné obory se mi tam nelíbily. I na Vysoké škole chemicko-technologické, kterou jsem vystudovala, jsem ze začátku tíhla hodně např. k forenzní analýze, která se dá využít v kriminalistice. Kromě toho ráda posouvám své hranice, mám ráda řád a spravedlnost a představa nosit uniformu pro mě znamenala čest, což se mi teď i splnilo. Líbí se mi i možnost vést svůj život, a přitom být součást armády jako aktivní záloha (AZ).

Co musí člověk podstoupit, aby prošel „sítem” a do výcviku AZ se dostal? A liší se nějak nábory pro ženy a pro muže? 

Popravdě to není nic náročného. V dnešní době je ten nábor hodně zjednodušený. Musíte projít lékařskou prohlídkou a pak jen vydržet základní přípravu ve Vyškově. Tam se sice dělají fyzická přezkoušení na začátku i na konci, ale nevyhodí vás, když jste mimo tabulku. Pokud nesplníte limity, nějaké úkoly během výcviku, nenastřílíte apod., tak se vám to pouze zapíše do hodnocení, které se pak pošle na útvar, kde budete sloužit, ale nikdo vás za to nevyhodí. Hlavní je tedy vydržet výcvik, nevzdat to sám, nezranit se a člověk to má v kapse. Co se týče genderových rozdílů, tak ty byly pouze u fyzického přezkoušení, kdy ženy měly snížené hranice pro běh a sed lehy a nedělaly kliky, jinak nás nikdo nijak nerozlišoval.

Překvapilo tě na výcviku něco? 

Upřímně mě překvapilo, že to nebylo až tak náročné. Tím ale nechci říct, že to bylo jednoduché. Byla jsem připravená opravdu na velkou buzeraci, diskomfort a na to, že si sotva stihnu vyčistit zuby. Kdo se na ten výcvik nastaví takhle, tak to zvládne relativně v klidu. Překvapilo mě třeba i to, že jsme měli pračky, protože jsem si myslela, že oblečení budu prát v ruce. Taky jsem čekala více tělocviků, přitom v dnešní době na tom výcviku jsou ty těláky jen občas. To samé budíček, ten byl jen párkrát v 5:00, ale většinou jsme vstávali až v 6:00 a měli čas se před snídaní v klidu nachystat. I jídlo bylo dobré! Taky mě překvapilo, co všechno člověk vyfasuje. Ešus, příbor, pytle na prádlo, všechno… Řekla bych, že se o nás starali dobře.

Co se týče samotného výcviku, poprvé v životě jsem si zastřílela ostrými náboji a např. u pistole jsem vůbec nečekala, že to má takový zpětný ráz. Takže celkově to první seznámení se se střelbou bylo pro mě jedno veliké překvapení. Nesmím taky vynechat i fakt, že jsme byli skvělá četa a hodně mě překvapilo, jak jsme si všichni sedli včetně super instruktorů.

Co pro tebe bylo nejnáročnější a co naopak nejsnadnější? 

Pro mě bylo náročné ranní vstávání. Nějak jsem to samozřejmě zvládla, ale nejsem na to zvyklá. Taky si pamatuji, že ze začátku pro mě byl velký nezvyk tolik pohybu. Ačkoliv jsem se na výcvik fyzicky připravovala, pohyb miluji, tak málokdo z normálních smrtelníků vede život tak, aby od rána do večera byl na nohou a sedl si pouze u jídla, v učebně nebo na záchodě. Občas jsem měla problém i s pochodováním. Správný vojenský krok má určitou délku a tempo, ale já jsem menší a mám kratší nohy. Takže při pochodování, kdy celý ten útvar zatáčel, jsem měla dost co dělat, abych ty před sebou stíhala a udržovala správnou vzdálenost.

Nejsnadnější pro mě bylo asi to sžití se se systémem. Myslím si, že to bylo i tím nastavením, o kterém jsem již psala výš. Neměla jsem problém s posloucháním rozkazů a plněním povinností. Zároveň i v armádě jsme strávili nějaký čas na učebně a učili se po večerech, což někdo třeba nedával, ale pro mě to bylo popravdě celkem příjemné oproti magisterským státnicím. 

Kolik dalších žen s tebou na výcviku bylo? Jak jste vycházely? 

V naší četě bylo na začátku kurzu 12 žen a dodělalo nás to 10. Věkově jsme byly různě, tzn. cca 20–40 let a bydlely jsme na pokojích po 4. Vycházely jsme spolu v pohodě, aspoň z mého pohledu. Během výcviku je ten život trochu jiný. Nosíte uniformu, takže sociální rozdíly se stírají, a procházíte si náročným obdobím, kdy si hodně lidí sáhne na dno. V armádě to je o tom týmu, ne o jedinci, takže jsme si hodně pomáhaly a spoustu věcí neřešily. Mám jednu historku, která to podle mě popisuje úplně nejlépe – vojenská celoroční uniforma moc nedýchá a během výcviku se člověk extrémně hodně potí, takže aby nedocházelo k zapaření a vzniku potniček, používaly jsme u nás na pokoji např. dětský zásyp, a to v takové míře, že jsme si navzájem pomáhaly dostat ten zásyp na ne úplně dostupná místa (a nemyslím tím pouze záda).

Jak se výcvik dá skloubit se školou či prací? 

Já měla výhodu, že jsem školu akorát dokončila a práci si zatím nehledala. Zároveň jsem se dostala ještě na jednu vysokou školu, takže jsem stále student, což pro mě hodně věcí vyřešilo.

Co na Tvé rozhodnutí říkalo okolí? 

Mé okolí mě překvapivě hodně podporovalo. Rodina mě podpořila ve velkém, ačkoliv mamka o mě měla (stále má) samozřejmě strach, kdyby šlo do tuhého a povolali mě. Stejně na tom byli i přátelé, kteří mě znají a ví, že to byl můj sen. Často jsem od nich slýchala obdiv, že se na to hodím a že to určitě zvládnu s prstem v nose, což mě ještě více motivovalo. Nicméně jsem si vyslechla od pár lidí i obavy, že nasazuji i svůj život, ale nijak mě to neodradilo. Člověk s tím do toho prostě jde tak či tak.

Jaká vlastnost je z Tvého pohledu pro práci v armádě nejdůležitější? 

Nevím, jestli bych to nazvala jako vlastnost, ale určitě psychická odolnost. Mnohokrát se mi posunuly hranice a limity, ať už ve strachu, tak v nějakém diskomfortu. Např. jsem měla na patě velký puchýř, který mě bolel při každém došlapu, jako kdybych tam měla hřebík. I přes to jsem se na to snažila nemyslet a prostě jít dál během přesunu. To stejné bylo třeba na komplexním výcviku, kdy jsme za rozbřesku stáli venku na místě a byla mi strašná zima. Musela jsem to potlačit a nepřemýšlet nad tím. Nevěřila jsem tomu, ale ta mysl dělá opravdu hodně. Zároveň je psychická odolnost potřeba i z toho důvodu, že když na vás někdo zařve, např. když děláte to, co nemáte, tak se z toho nesmíte sesypat. On si někdo může říkat, že je to buzerace, ale když se jedná třeba o manipulaci se zbraní, tak je opravdu potřeba, aby byl člověk přítomný, soustředil se a nedělal blbosti, protože jednou může jít i o život. Kromě této vlastnosti je samozřejmě potřeba týmovost a schopnost poslouchat rozkazy. Doplnila bych ještě pokoru. Měli bychom být pyšní, že můžeme nosit uniformu, a rozhodně bychom se podle toho pak měli i chovat.

Co si z výcviku odnášíš do běžného života? 

Hodně jsem nad touhle otázkou přemýšlela už před koncem výcviku a řekla bych, že asi tu větší odolnost. Že i s batohem, který řeže do ramenou, se dá ujít 50 km, že běhat se dá i s plným žaludkem nebo v dešti, že usnout se dá pomalu i ve stoje, že i se špinavýma rukama si ten chleba s paštikou dáte apod. Zároveň jsem měla před výcvikem veliký respekt ze zbraní, možná jsem se jich i trochu bála, ale tím, že jsem se s nimi naučila pracovat, jsem ten strach odbourala. Některé ty hranice se prostě posunuly a doufám, že mi to v běžném životě zůstane.

Kam povedou tvé další kroky? Neplánuješ dát se k armádě profesionálně? 

Co se týče armády, tak mě teď čeká seznámení se s útvarem, ve kterém budu dál sloužit a kam budu docházet jednou za čtvrt rok na pravidelná cvičení. Také si budu chtít určitě udělat zbrojní průkaz. Nevylučuji ani to, že kdyby mě to opravdu bavilo, tak bych se přidala k vojákům z povolání, ale zatím to v plánu nemám.

Tereza Vedrová

Sympatické záložačce je 24 let a letos dostudovala Vysokovu školu chemicko-technologickou, obor Chemie a analýza potravin a přírodních produktů. Teď si dává roční pauzu. Chtěla mít na armádu klid a nehledat si práci s vědomím „ještě nevím, jestli ten výcvik zvládnu, ale kdyby jo, tak bych poté párkrát do roka musela na cvičení“.

Dalším jejím cílem je cestování, což ji teď, po ukončení výcviku AZ, čeká. Dostala se na chemickou stáž od Evropské unie pro JRC (Joint Research Centre) do Itálie, kde stráví 5 měsíců.

Povídala si Andrea Novotná, Foto: archiv Terezy Vedrové