Před deseti lety byl přijat Zákon o obětech trestných činů.

Výrazným způsobem doplnil do té doby existující práva obětí. V době přijetí zákona byla snaha a elán zákon dostat do praxe, například v rámci proškolení policistů. Po deseti letech je zákon pro oběti málo viditelný, zejména proto, že přístup k jeho využívání je formální.

Zásadní je první kontakt oběti s policií, lékaři nebo jinými úřady. Zákon deset let ukládá povinnost prvního místa kontaktu především informovat o místech odborné pomoci, tj. kde se obětí setkají s trpělivostí, pomocí a zájmem o dobrá řešení (§ 8 zákona č. 45/2013 Sb.). A právě první kontakt je slabinou současné praxe. Dokonce některé oběti jsou nerozpoznány a ignorovány. Např. policista už v prvním kontaktu oběti oznámí, že nejde o trestný čin, čímž vlastně tvrdí, že oběť není obětí.

Bílý kruh bezpečí nahlédl do svých statistik z roku 2022 a zjistil, že jeho klienti, kteří trestný čin oznámili, získali informaci o jeho poradnách od policistů pouze v 16 %.  Dalším 7 % obětí zprostředkovali pomoci Bílého kruhu bezpečí policejní psychologové, kteří zasahovali v těch nejzávažnějších případech přímo na místě trestného činu. Celkem tedy necelá čtvrtina obětí (23 %) se o tomto místě odborné a bezplatné pomoci dozvěděla od policistů.

Stejnou povinnost informovat mají zdravotnická zařízení. Tam získala v loňském roce doporučení na Bílý kruh bezpečí ani ne 2 % klientů.  V těchto případech se jednalo o nahodilou znalost lékařů nebo zdravotní sestry o konkrétním místě pomoci.

Podle Bílého kruhu bezpečí je třeba to změnit, takové případy mají být výjimkou, selháním jednotlivce, nikoli systému. Je potřeba se vrátit k filozofii zákona: oběť je oběť, trestný čin oběť nespáchala, potřebuje co nejrychleji nabídku odborné pomoci.

Minimálním standardem by mělo být předání čísla nonstop Linky pomoci obětem a alespoň jedné organizace dostupné pro oběť v blízkosti místa jejího bydliště.

Zdroj: TZ; JM